Měsíc listopad, který je jeden z nejtemnějších měsíců v roce, jsme věnovali potkání se s vlastními strachy, protože se každý něčeho bojíme. Cílem práce nebylo uvrhnout děti do strachu a beznaděje, ale právě naopak. Chtěli jsme otevřít toto téma, abychom viděli, že máme často společné obavy a vzájemně si dodali odvahu a podpořili se v boji se svými „bubáky“. S dětmi jsme si povídaly o tom, jak na svém těle pociťují strach, kdy a jak ho cítí nejvíce, ale hlavně jsme se zaměřily na to, co pro sebe mohou udělat, aby se cítily lépe. Povídaly jsme si také o tom, že strach je důležitou emocí, která nás může ochránit, varovat před nebezpečím a že je dobře mu naslouchat, být ostražitý, zvýšit svoji aktivitu, ale nenechat se jím příliš ovládat.  
S žáky jsme zažily spousty krásných momentů, kdy si vzájemně naslouchali, podporovali se a ocenili se potleskem. To jsou momenty, které z našeho pohledu potřebují v kolektivu všichni.  Současně žáky vedeme k vzájemné úctě a respektu. Každý máme právo na svůj strach a obavy, každý to můžeme cítit jinak. Největší strachy máme většinou z toho, co tolik nevidíme, neznáme. Když si na to posvítíme, strachy pak už nemusí být tak velké. A přesně to žáci zažívali.  
A jak to vypadalo v praxi? Vybírám pár zajímavých momentů:

„Ta postava je tmavá, protože ten strach jakoby odchází, ale jsou tam jiné strachy. Pomohlo mi, že jsem z toho vyrostla, už se toho nějak moc nebojím – řekla jsem si, že se bát už nemusím a přešlo to – dozrálo to v hlavě.“

„Udělala jsem baterku zelenou, protože zelenou mám ráda, připomíná mi přírodu. Nakreslila jsem tam svoji ruku, jak ji držím a ruka je zraněná, má to symbolizovat, že i strachy mě zraňují. To pozadí – černá kolem, je takové rozpité, protože i mě lidi za zády pomlouvají, je tam maska a pusa na zip, bojím se toho, jak se lidi přetvařují. “

„Na obrázku stojím já a přede mnou je můj strach, nezvládám, když na mě někdo křičí a já pak brečím…toho se bojím.“

„Bojím se toho, co o mně říkají druzí – mám problém s důvěrou, někomu svěřím tajemství a pak se bojím, že se mi bude smát a řekne to – to jsou ty velké vyceněné zuby, jak se mi pak smějí.“

„Bojím se selhání ve škole…“ „Bojím se před písemkou…“

„Bojím se samoty, ztráty, že zůstanu sama….“

„Bojím se chodby – když jdu ze světla nebo do tmy – nejistota, neznámo, co tam je“ …

V prosinci se budeme ladit již na přicházející advent a Vánoce. Budeme s dětmi malovat ořechovou lodičku se svíčkou a budeme si společně něco hezkého přát – pro sebe, pro třídu, pro školu, pro rodinu, pro okolí, pro společnost.  

Za ZŠ Klicperka:
Mgr. Hana Jarošová, vyučující výtvarné výchovy a
PhDr. Alena Šustrová, školní psycholog